Je skoro půlnoc a z kostela zvon mi noc připomíná...

Už v tom mam ve všem zase chaos.
Už nebudu kouřit, slibuju. Už nebudu pít tvrdej alkohol, slibuju.
A jak se znam, zase to všechno porušim si, opiju se a zapálim si nejdřív jednu, potom druhou, potom třetí...
Na dlani jednu z tvých řas, do tmy se koukám.....
Mam spokojenej vztah trvající až neuvěřitelně dlouho. Je mi v něm krásně, ale.. Sedim v lavici a koukam na jinýho, a toužim po něm víc než po tom mím.. Toužim a představuju si, dokonale mě omamuje. A ke všemu ten pocit že chce i on.. Zaplést se s nim a zničit si tak vztah s člověkem kterýho miluju, to mi neni podobný, přesto na to myslim každým krokem. Co by se stalo kdybych ujela.. Litovala bych... Vydrží ta moje touha do školního výletu, měsíc...? Snad, pak bude všechno jinak.. Přecejenom, spát s člověkem ze třídy neni zas tak dobrej nápad. Neni to vůbec dobrej nápad.. Ale já chci. Moc.. Stydim se za svou černou duši a své poblázněné city, omlouvam se a omluvim se i jemu, pokud to nezvládnu.. Ale myslim si že pro některý věci omluvy není...
Chtěl jsem to ráno, kdy naposled snídal jsem s tebou,
ti říct, že už ti nezavolám,
pro jednu pitomou holku, pro pár nocí touhy
podved jsem všechno, o čem doma si sníš,
teď je mi to líto......

Pár panáků vodky

A svět je hned barevnější, jednodužší. Škola se přežívá snadnějc a spolužákyně se snadnějc ignorujou.. Dát si po ránu dva panáky a po obědě dvě pivka, byla bych spokojenej člověk..
Pondělí bylo krásný, ale když o tom tak přemejšlim.. Je to jenom zbytečnej problém navíc. Nic víc nic míň. Úterý ještě lepší. Dokonalej kamarád Péťa se zlatým srdcem a masitým humorem mi zvedl dokonale náladu, den zakončenej hodinou s miláčkem.. Tak by to mělo bejt..
Dneska, cestou z divadla... Sedly sme si na schody a kolovala meruňkovica, příjemná na jazyku, potáhla mi aji ucpanej nos. Terka přišla do školy opilá, nu což. Někomu stačí málo, a je to dobře že je tu ještě pár lidí jenž v našem věku nemají výdrž dospělího chlapa...

Doma si pěstuji plíseň, ve zbytku citronové mattonky.... Ta mě nepodrazí a neopustí, nechce po mě peníze ani péči, vystačí si sama. Začínam jí mít nesmírně ráda....

Vraaau

Everything is changing...
I think, nothing will be so sweet and perfect like on a start..
Mam maximální chuť sdělit světu jak se cítí taková puberťačka na mém místě, ale docházejí mi slova.
Možná je to tou postupnou tupostí jenž ne a ne odejít, tou zlou věcí jenž mi pomalu užírá mozek.
Pokud mi chcete sdělit něco důležitýho, nejlíp když mi to napíšete jako smsku, ta přetrvá a často je pročítam abych na něco nazapoměla...
A tim končim, protože mě opravdu nenapadá jak vyjádřit své pocity...

To, co zbyde...

Zjišťuju že žiju snad se zavřenýma očima či co. Proplouvam kolem denních záležitostí s nezájmem a co se děje se dozvídam jako jedna z posledních, chtěla bych to vidět, vědět co se děje, chtěla bych o svém okolí znát všechno, ale nedoléhá ke mě ani polovina informací. Jsem zakuklená v jakési bublině zkaženého, leč neinformovaného světa, lhostejného k okolí... A pak, když se ke mě dostane něco podstatnýho, tak to semnou zamává a nemohu tomu po delší dobu uvěřit..
To nejlepší co mi po všem zbyde budou jizvy. A jedno z nejhoršího budou vzpomínky, nerada vzpomínam, kort na tyhle věci. A derou se mi slzy do očí, když se podívam pod tu šlupku veselích lidí. Jsou to trosky jenž svoje problémy denně utápí v alkoholu a drogách. A kdo je vidí jako ty věčně vysmáté človíčky jenž tu jsou pro ostatní a jenž vlastní problémy nemají, mýlí se. Jsou a byly v té špíně už od malička a jen s těží se z ní vyhrabou. Netouží po pomocné ruce ačkoliv jim jí nabízíme, dál si hnijou a trpí. A když mi proletěla kolem hlavy informace a spojila pár útržků, všechno hned dávalo smysl. A změnilo mi to úhel pohledu, uvědomila sem si, že jsem se mýlila. Nedávno vedle mě stála veselá hipísačka jenž všem pomáhá, najednou vedle mě stojí holka jenž za tejden propije, prokouří a prohulí spoustu peněz, jenž vám s radostí sdělí "dneska jsem za posledních 14 dní střízlivá"......
Až budu sedět někde v kanceláři a na stole budu mít fotky mích dětí a vzpomenu si na tyhle pohledy, na tyhle zkušenosti, na holky v blázinci, v drogách a chlastu, na gamblery a feťáky jenž oblbujou mladým holkám hlavy a mohla bych pokračovat, možná to změní těm dětem život, nebudu je chtít poučovat, ale většina jizev zmizí, jen ty na duši přetrvají...

Cukr

Stále se hledáme a nacházíme. Zjišťujeme čeho jsme a čeho nejsme schopni, co chceme a co nechceme, co potřebujeme a co nepotřebujeme. Často býváme překvapeni..
Co chci já je mi záhadou, avšak pár věcí jsem si ujasnila...
Stačí mi být ta průměrná, nemam potřebu se honit za vysněným cílem (který beztak nemam).. Jsem a budu rozmazlená, když jsem včera mluvila s Mírou, došlo mi jak šťastnej ten život vlastně mam. Ale bejvá to pravidlem, že vždycky chceme víc než máme, takže si myslim že je přirozený bejt nespokojený...
Nemam pevnou vůli a špatně odolávam lidem. Moje slabost.
Včera jsme byli po dlouhý době zas všichni (ne uplně..:C ) venku. Utábořili sme se v lese se 2ma spacákama a několika lahváčema. Pohodička.. A pak se to zvrtlo. Věřte či ne, nejlepší bonboniéra je kostkový cukr a výborná terapie je házení mobilem po lidech. Jsem slabá a tak jsem všechno zas přešla, ale uvnitř mě se něco dusí, už mě totiž přešla ta zamilovanost, ačkoliv jeho očím stále neodolam, a jeho úsměv a smích mě stále odzbrojujou...
A venku je nádherně a já nebudu zase doma. Zase se přídu jen najíst a vyspat, kouknout se na internet a vypadnu.
Protože máme lítací počasí.. A stěny mi brání v rozletu..

Totálně v háji

Přišla jsem ráno k autobusu, již tam stála. "Ahoj Ody" koukla se na mě tázavě a pozdravila mě. aly jsme se do řeč. Spustily se mi slzy po tváři, byla jsem tak ráda že jí vidim. Objaly sme se snad desetkrát, držely se za ruce, břečely si na rameni. Obhajovala jsem svou nevinu, já tu seděla jako blbec a čekala ža se vrátí, každým večerem sem naní myslela a pak.. Všechno je divný. "Už to asi nikdy nebude jako dřív..." Řekla. "Já vim, už nic.. a nikdy..." Sklopila jsem oči k zemi.
Jsem tak ráda že je zpátky mezi náma "normálníma", že je v pořádku, ikdyž dohromady se bude dávat ješět nějakou chvíli. Její táta se umoudřil. Zažádal o společnou péči a začne prej i platit alimenty. Jen aby, přála bych jí to. Máma zamyká okna, prášky, nesmí ani věšet prádlo, aby náhodou neskočila. Budou se k ní chovat jako k sebevrahovi, a je to dobře. Ačkoliv mi se slzama v očích řekla ".. já už to nikdy neudělam", nikdy nevíte co se v tom člověku co už to jednou udělal zlomí..
S nim, s nim to mam teď dokonalý. Až se bojim že to berem moc vážně, nebo to aspoň vážně říkáme. Je to teď hodně o erotice, užívam si to. Mam ho ráda. Odcházim, a on mi říká ať mu zejtra napíšu, já mu sděluju že namam kredit.. "... nevadí, tak já ti napíšu..." "... napíšu ti že tě miluju...." Pěkně se to sice poslouchá, ale hůř se tomu věří. Slovo milovat je docela zavazující, potom to vždycky minimálně jednoho bolí. Nechci to slovo říkat. Ale říkam ho. A neměla bych. Ale neměla bych dělat tolik věcí....

Jsem přece svině

Ukažme si na ní prstem a zakřime hlasité, hodně hlasité "fůůůůj".
Je to ta zlá holka co se baví s lidma jenom proto aby jim mohla přebral kamarády. Ta zlá holka co lidi jenom využívá, láme jim jejich zamilovaná srdce a ničí je. Ta, který se budou lidi jenom vyhejbat, aby necejtili ty rány které jim způsobila. Ano, je to ona, ona Lepící páska a teď se dozvěděla jaká je to svině.
Bavila jsem se s ní vlastně jen proto, aby mě seznámila s Bodišem. Nezáleží na tom, že já o jeho existenci neměla ani ponětí, vlastně ani na tom, že ona o něm básnila minimálně 14 dní a furt mě přemlouvala k tomu abych se s nim setkala. Využila jsem jí, odhodila jí a již jí nepotřebuju. Ani sem se jí neozvala, tudíž mi na ní nezáleží. Ale fakt, že mi bylo vtloukáno do hlavy že u sebe telefon nemá a že má zakázaný i návštěvy, to je všem u prdele. Jsem přece svině falešná.
Již se i bude radši vyhýbat, protože jsem i po druhé dala přednost jeho kamarádovi. Zde uznávam svou chybu, dala sem mu zbytečnou naději, ale byla sem totálně na šrot. Řekla bych že je to dostatečná výmluva pro nervový zhroucení a cucání se se spousty lidma.. Ale radši se mi bude vyhejbat, bude to lepší...
Obcházejte mě, nekoukejte mi do očí a dál o mě šiřte že jsem píča. Ale abyste byl někdo tak odvážnej a přišel mi to říct naféra do očí, to ne, budete chodit velkým okruhem kolem abych vám náhodou neukousla nohu...!